Jak moc nesnáším vstávání? Jak moc se tělo dokáže adaptovat? Jak moc je pro mě středa stresový den? Vlastně ani nevím. Dokážu na ty otázky odpovědět, ale nevím, jestli bude relevantní. Vnitřně se mi chce hrozně brečet, navenek se směju a přitom cítím beznaděj. Mám schválenou diplomku, mám i konzultantku a oponenta a najednou svoje téma začínám nenávidět. Proč? Protože ho docent bere jako vlastně takovou dizertační práci. Fakt super. Jak z moc informací dostat úplně minimum na pár stránek? Nereálný… Číst dále

Všechno uteklo příliš rychle a je další semestr. Zkouškové se povedlo vše hned napoprvé, praxe zvládnuta, i když o slovu praxe by se asi dalo velmi pochybovat a některé další věci se ale nevydařily tak, jak jsem si přál. To je prostě život, to se nedá nic dělat…

Už je druhý týden dalšího semestru a za poslední dobu se mi vážně „daří“. Minulý pátek, cestou domů, někdy navečer se mi podařilo ztratit přední SPZ, to fakt naštve. Jelikož to je porušení silničního zákona, všiml jsem si toho až v sobotu dopoledne, tak musíte co nejrychleji jednat. Nebo aspoň v mém případě, kdy auto fakt potřebuju na přejezdy Brno – Košice a zpět. Takže na magistrát, odevzdat jednu značku, odevzdat techničáky a vyplněný formulář, zaplatit správní poplatek a čekat, co za značky jako dostanu, koupit rámečky pod SPZ a přidělat. Všechny nejlíp tak, abych ještě zvládal přednášky, který jsou povinný a cvičení, na kterým se vlastně nic nestihne.. ach ach. Vyřešit zelenou kartu, dálniční známku u nás i na Slovensku a doufat, že kladně vyhoví všichni. Zbytečný nervy, čas a peníze. Číst dále

Stojím u otevřeného okna a koukám, jak prší. Přemýšlím. Je mi smutno. Čas letí tak rychle. Už jsou to dva týdny, co jsem si naposledy pohladil krávu. Strašně mi to chybí. Chybí mi interakce se zvířaty. Ano, je zápočtový týden, takže můžete chápat, že už se krom testu víceméně nic nedělá. A vlastně ani minulý týden už toho moc nebylo. Číst dále