Pod rouškou neviditelnosti (2)

Začátky toho vztahu byly zajímavé, příjemné. Bavili jsme se spolu, chodili na procházky, byl ke mně pozorný a jemný. Dárečky v hodnotě pár korun při každé schůzce. Úplně si mě omotal kolem prstu, prahla jsem po tom vídat ho častěji. Úplně jsem mu propadla. Pořád a všude jsem na něj musela myslet a to on právě asi chtěl. Vycházky do parku, do města, dokonce se mnou chodil po obchodech, kde jsem se koukala jak po oblečení, tak po botách. To, co málokterý kluk, muž, rád dělá. Málokdo rád chodí s ženou nakupovat. Byl to prostě ten princ. Pomáhal mi i se školou. Nikdy jsem se špatně neučila, ale s jeho pomocí jsem měla spoustu lepších známek, než dříve. A holky mi začaly trochu závidět a žárlily na mě. Každá ho chtěla mít pro sebe. Škoda, že jsem v tu dobu nevěděla co se stane, nejspíš bych ho opustila.

Předsudky

Je mnoho věcí, o kterých máme předsudky. Je spousta lidí, o kterých máme předsudky. Mohli bychom pokračovat ve vyjmenovávání věcí, činností, nad kterými máme nějaké pochybnosti a proto si o nich utváříme předsudky. Někdy je to fajn, protože nás chrání před třeba katastrofou. Předsudků vůči lidem se nejspíš ale asi nezbavíme. Můžu být ukázkovým prototypem člověka, co má předsudky, možná pokroucený první dojem a hodnotím lidi podle toho, jak se vyjadřují, oblíkají, jaký názor mají na určité věci. Dokážu si tak udělat svůj vlastní obrázek, jak ten daný člověk funguje. Ne ve všech případech se spletu, ale občas se to stává. Občas ale taky musím třeba přehodnotit postoj či jak to nazvat k někomu, koho znám, ale k negativnímu pólu.

Třeba do výběhu, kam chodíme s Amy. Většina lidí je normálních, o normálnosti si třeba povíme někdy jindy, někteří jsou zvláštní, někteří jsou mi nesympatičtí, někteří mají určitou náklonnost, ale tak to je. Jsme lidi a ne všichni si sedneme. Utvořila se tam taková zvláštní skupina několika lidí, kteří mají převážně štěňata. Jako lusknutím prstu se nějak stalo, že z vykání se stalo tykání, že je většina mladších nebo stejně starých jako já, z formálních keců o blbostech se staly neformální kecy o blbostech. Člověk začíná vidět lidi jinak, jak fungují, co je baví, co dělají, proč to dělají. Baví mě je pozorovat. Skládat příběhy v hlavě o hloupostech, který nikdy nikde nebudou publikovaný. Baví mě ty lidi sledovat, protože se baví, jako puberťáci o naprostých hloupostech a přitom jsou přirození. Baví mě je sledovat protože se nemusí přetvařovat, nemusí si hrát na někoho, kým nejsou. Baví mě, protože občas mají víc rádi zvířata, než lidi. Člověk se dozví spoustu informací, věcí, nápadů, triků a tipů. Myslím si, že by se ze začátku chovali jinak, kdybych chodil oblíkanej tak, jak většinu týdne přes den, a to business casual. To by to tykání nebylo tak rychle.

Je hezký sledovat ty lidi. Sledovat a psát, přemýšlet, vymýšlet, dohadovat se. Třeba někdy budou námětem nějaké povídky, příběhu, to zatím nevím, ale je naprostá pravda, že mě zatím ti lidi baví. Sledovat spokojený páry, rodiče, kteří bojují s prvními vzdory svého dítěte, dýchánky s jídlem, opalování se. Usínat s pocitem vyčerpání, radosti z toho, že se k sobě lidi dokážou chovat slušně, že ještě existuje normální partnerský vztah a „poplakávat si“ do polštáře, že je škoda, že není takových lidí víc.

Přál bych si pro nás všechny toto: Viri prudentes et sapientes numquam divitias nimias cupient. a bude nám stačit málo 😉

Pod rouškou neviditelnosti (1)

Budu vám vyprávět svůj příběh. Dnes už nejsem ta naivní husička jako dříve. Nikdy jsem vlastně nebyla, ale když čekáte na prince na bílém koni a on se ukáže, tak je vám vlastně všechno jedno. Možná ne všechno, ale určitě víte, jak to myslím. Tehdy mi bylo necelých 15 let a tak nějak jsem vlastně ani neměla rodinu. Vyrůstala jsem s mamkou, taťka od nás odešel, takže jsem na tu dobu byla poměrně cool. Koukám se na současného partnera vedle sebe, jak si připravuje věci do práce, popíjí čaj a přemýšlí. Zná můj příběh, který se postupně dovíte, ale neví, že vám o něm vykládám. Je to takovej ťuňťa v tom dobrým slova smyslu. Jen mě neustále vyrušuje. abych mu vyžehlila na zítřek košili. A to mě neskutečně štve. Je pravda, že jsem ve škole nebyla oblíbená, protože jsem nechodila na párty, nespala s kdekým jen za panáka alkoholu a nebrala drogy. Za to jediný se asi můžu pochválit. Ale vydařená puberta to nebyla, protože se objevil ON, ten, který byl tím vysněným princem na bílém koni, avšak jsem nevěděla, že má mnoho temných stránek, které mě posléze na nějakou dobu tolik zničí. Byl vyšší, o pár roků starší než já a měl pěknou postavu. Asi by mi ho v tom našem pubertálním věku záviděla každá. Nevybral si ale ty víc sexy a cool holky, ale mě, takovou trochu šedou myš, ale o to mu asi šlo. Začátek našeho pozdějšího vztahu byl dosti nesmělý. On se zdál být, a hrál to velmi dobře, plachý a já byla v té době, možná ještě teď jsem trochu stydlivá.