Usínání

Pomalu zavíráš oči, těžknou ti víčka a už nevnímáš okolní svět. Usínáš. Všechno je dobrý, až do té doby, kdy nastoupíš do šaliny (při méně znalé do tramvaje). Nic se neděje. Poklidně si jedeš, koukáš na lidi kolem, všechno je úplně normální. Jsi prostě jeden z mnoha cestujících. Náraz. Najednou už nesedíš, ale válíš se po podlaze. Snažíš se vstát a pomoct těm, kteří to potřebují. Ale nevstaneš, protože to nejde. Kolem začínají lítat kulky, všude se sype rozbité sklo. Snažíš se zvednout, protože kus od sebe vidíš mladou maminku s dítětem a nemá jim kdo pomoci. Opravdu se snažíš. Kůži máš pořezanou od skla, ale přesto se plazíš dál. Pomůžeš jim. Rozbiješ okno a „vyhodíš“ je duhou stranou tak, aby byli v pořádku. A v tom… Chvilka nepozornosti, jsi v polodřepu a napůl stojíš. Padáš na zem a cítíš bolest, něco tě pálí na hrudníku. Kolem tebe se najednou objeví kaluž krve. Nedá se to zastavit. Nemluvíš, nemá to smysl, nikdo tě neuslyší. Víš, že by to stejně nepomohlo a tak jen trpce zavřeš oči a po tváři ti steče jedna z posledních slz. Někdo ti najednou silně stlačí hrudník, snaží se zastavit to, co už se ale zastavit nedá. Umíráš. Posledí těžké polknutí, poslední vydechnutí a konec. Nic víc, už není.

Probouzíš se a uvědomuješ si, že to byl jen sen. Jen pouhopouhý sen.

A co se zdá vám?

Minuty ticha

Každý toho máme občas tak trochu dost a potřebujeme vypadnout od všeho a všech. A tak jsme včera odpoledne tak trochu vypadli. Ono bylo jasné, co přijde, ale v tu chvíli mi to, Amy asi moc ne, bylo jedno. Všichni se vraceli rychle domů, jelikož se blížila opravdová průtrž mračen. Jen my jsme si to namířili do lesa. Všude ticho, horko, jen se mírně zvědav vítr a v hlavě se odehrával dialog. Dialog mého já s mým alter ego. Zajímavé, leč tento dialog byl po chvíli přerušen prudkým a ne příliš příjemným deštěm. Navíc mi větev tak trochu probodla nohu a krev pomalu stékala po koleně dolů. Stát pod stromem, slyšet, jak kolem nás hřmí, lítají blesky a padají provazy vody je úžasný. Po chvíli už jsem stál jen jako loutka, nehybně, beze slov.. asi po pěti šesti minutách vše ustalo a my jsme se mohli vrátit, spíš dobelhat, domů. Osušit psa, převlíct se a přemýšlet, jestli je ta rána na mašličku nebo na šití. Nakonec jsem neudělal ani jedno. O jednu jizvu víc nebo míň.. koho to zajímá… Víc jizev už stejně ani nepůjde poznat. Za poslední měsíc jich přibylo několik, takže..

Cestou z lesa jsem přemýšlel, jestli na nás náhodou nespadne strom, nebyli jsme od toho až tak daleko, ale nestalo se. Cesta domů byla zvláštní, ale ne výjimečná. Pohledy lidí na mokrýho psa a mokrýho kluka. Už jsme to zažili několikrát. Minuty ticha plynuly, občas není o co stát, občas je to potřeba.

Zkusili jste být někdy potichu jen sami se sebou?

Čekání

Čekání.. pojem, který známe všichni dobře. Každý na něco čekáme. Někteří na konec školního roku, jiní na úspěšné zakončení semestru a s ním i spojeného zkouškového. Jiní čekali na státnice a jiné zase čekají. Někteří, jako třeba já, čekají na vyjádření Alma mater a tím i dalšího působení a nasměrování. Každý na něco čekáme. Čekání je proces, který nikdo nemá rád, ale který nás něčemu učí. Ne vždy je to vhodné, ne vždy je to spravedlivé, ale je to tak. Čekáme ve frontách u pokladen, čekáme na městskou hromadnou dopravu, čekáme na někoho. Čekáme na nový život i na smrt. Čekání je všude okolo nás. Slovo, které každý den zažívají miliony lidí. I já dnes čekal. Čekal jsem na kurýra, aby odvezl balík tam, kam má a třeba v úterý ho dovezl zase zpět v trochu jiné podobě. Kolik času strávíme čekáním na něco? Na nový telefon, na novou práci, na někoho? Kolik času jste čekali vy?

Psí výběh

Přestavte si místo, na které když přijdete, uvidíte spoustu spokojených psů, kteří se k sobě chovají hezky, poklidně si hrají, neštěkají, chovají se tak, jak se sluší a patří. Tak takový výběh u nás není. Ne, že by snad uvnitř byli agresivní psi, ale prostě takový ideální výběh není. Peče tam slunko, prší tam, vedro, mráz… Psi štěkají, kousají se, běhají, občas do něčeho narazí, vyhrabávají díry. Mohl bych pokračovat.

Ne, není to ideální místo, ale… Ale, je to místo, kde jsou naši miláčci spokojení, škádlí se, běhají, hrají si a štěkají. Ode dneška už mají i bazének, takže se budou moci i koupat a zároveň se zasvinit. Je to místo, kde si lidi můžou v klidu popovídat a nemusí se bát, že by jim pes utekl. Člověk nemusí myslet na věci, které má řešit a může si vychutnávat pohled na to, jak si čtyřnozí kamarádi užívají volnosti, svobody a her. Místo, kam chodí relativně normální lidi a vychází si i vstříc. Nebojí se pomoci si navzájem. Místo, které skrývá spoustu zážitků, nevyslovených přání, ale taky slz a bolesti. Místo, kde se občas zastaví čas a všechno okolo je jedno. Místo, kam by měl každý aspoň jednou přijít.

Kategorie: Deníček Amy