Nějak nemůžu pochopit lidi, kteří nemají rádi zvířata. Ať už se jedná o zvířata divoká, hospodářská, domácí (dnes již tradičně označovaná jako pet)… Ve čtvrtek jsme se půl směny s kolegyní bavili o tom, jestli je jednodušší rozumět zvířatům a nebo lidem. Pro mě byla odpověď jednoznačná a rychlá. Zvířatům! A tak jsme se dokázali několik hodin bavit o tom, jestli je jednodušší tedy pochopit lidi nebo zvířata. Lidi lžou. Každý lžeme a jak. Když se nám to hodí, nebo o tom ani občas nemusíme vědět, případně použijeme milosrdnou lež, třeba u dětí nebo umírajících lidí. Prostě lžeme. Zvířata lhát neumí.

Proto byla veterina asi přednější volba než medicína. Ano, je složitější v tom, že rozmanitost zvířecích druhů je velká a zvíře většinou neřekne, kde ho co bolí a jak, ale za to lhát neumí. Když přijde člověk k lékaři a bude se chtít z něčeho ulít, začne lhát o tom, že ho bolí tady a tam, cítí se unaveně a kdesi cosi… Ano, ne vždy chápu chování zvířat, rozhodně ale vím, že má nějaké odůvodnění a to odůvodnění není lež. Pochopit podstatu jednotlivého člověka je složité, o tom žádná. Pochopit zvíře zas tak těžké není, pokud opravdu chci, na druhou stranu dokáže mazlíček překvapit a může se vymykat standardu, který se „koluje“ o daném druhu a plemeni. Prostě každý člověk a i každé zvíře je individualita.

Kdyby mi byla položena stejná otázka dnes, zítra, za měsíc či rok, zda je jednodušší rozumět lidem nebo zvířatům, odpověď by byla stejná. Zvíře není zákeřné stvoření. Pes nikdy nechce kousnout jen tak. Něco ho k tomu nutí, ať už strach, stres nebo obrana něčeho, někoho. Stejně tak u jiných zvířat. Každé má jiný mechanismus obrany, radosti, strachu a potřeb. Stejně tak jako člověk.

Ten, kdo nemá rád žádné zvíře, nemůže ve skutečnosti mít rád ani nikoho z lidí. Možná může, ale asi je to spíše předstíraná láska. Zažili jste někdy mazlení s krávou, chtělo vám tele sníst ruku, prohlíželo si vás se zájmem prase z očí do očí, přišel za vámi asi 30x za hodinu poník, abyste ho drbali za ušima a hladili ho? Kolik lidí dokáže něco podobného… Přijít jen tak a projevit zájem, aniž by chtěli něco víc, aniž by za tím něco bylo…

Možná bychom o tom měli víc přemýšlet, o tom, jak se chováme k druhým…

O autorovi

Václav Žák ()

7 thoughts on “Happy sabbath thought (1)”

  1. Nedalo mi to a těch několik odstavců mě přimělo reagovat obsáhleji.
    http://berry.commixture.com/2018/01/28/spolecenstvi/#more-3375

    Můj názor znáš a taky to, že si myslím, že některá zvířata, jako lidi, zaútočí prostě bezdůvodně. Zažila jsem to. Asi to mám nějak uloženo v genech, když babiččina sestra zemřela po pokousání po náhodném útoku psem na ulici, a tehdy nebyly léky, jako dnes.
    Také ale nevyvracím, že se zvířetem lze nevázat pouto – také i to jsem viděla například na štěněti a bratranci, když spolu vyrůstali. Nebo i pes u nás v domě, i když jsme se trochu bála, měli jsme své rituály.

    Jen si prostě nemyslím, že by byl Boží záměr zvířata za lidi vyměnit…
    A že píšeš, co vidíš, jen smutek? Často záleží, jaké brýle si nasadíme, a co vidět chceme. Jsou těžké dny, jsou těžší dny. Ale z mé praxe, pacienti, kteří jsou na tom nejhůře, nám rozsvěcují den. A podle tvé logiky by to dělat neměli, protože by měli čekat něco na revanč. My jim ale pomoci nemůžeme. Dělají to, protože chtějí. Stejně jako malé děti.
    P. S. Když člověk lže, že ho něco bolí, pořád to má důvod. Někdy pragmatický, chce se z něčeho ulít, ale někdy prostě jen chce, aby si ho někdo všiml, že ho bolí srdce.
    P. S. 2 A ten, kdo nemá rád lidi, může mít rád zvířata?

    1. Díky za komentář.
      Na druhou stranu zase myslím, že ty znáš mě a tím pádem musí být logické, že většinou reaguji v příspěvcích na něco, co mě v tu danou chvíli mrzí, štve, z čeho mám radost, tedy vyjadřuji emoce v tu danou chvíli, případně emoce z určité chvíle za daný kratší čas.

      O tom kousnutí. Je to o tom, jak dané zvíře výchováš. Nikdy bezdůvodně ne zaútočí, s tím prostě nemůžu souhlasit, vždycky ho k tomu něco vede, nějaký podnět který je v něm vyvolán, ať už z dřívější doby, nebo danou situací. Neviděl jsem to, co se stalo, takže těžko soudit. Jen se pohybuju poslední dobou více mezi „bojovými“ plemeny a nemůžu říct, že by byla agresivnější, než třeba klasickej voříšek.

      P.S. Ano, lžeme, protože z toho prostě něco chceme mít, ať už je důvod jakýkoliv, teda většinou.

      P.S. 2: znám spoustu lidí, kteří mají raději zvířata a dávají jim veškerou lásku a k lidem jsou chladní a bez citu. Tohle se asi nevylučuje. Žel znám i spoustu lidí, co znají jen lidi a něco jako příroda nebo zvíře jim nic neříká a nejraději by to tu ani nemuseli mít.

      P.S. 3: Netvrdím, že to co jsem momentálně nějak popsal v článku musí být nutně pravda u 100 % lidí. Třeba časem uvidím, že je to úplně jinak. Momentálně to tak ale vnímám. To s tou bolestí. Bolest je všude okolo nás a myslím, že ty bys to měla profesně vědět velmi dobře. Když je zdraví a je nám fajn, vyhýbáme se jí. Když nám fajn není, ničí nás… Nevím, jak jinak to popsat. Samozřejmě, vidím a zažívám i radost…

      1. Tuším to tak, a tak bych ti moc přála, kdybys mohl občas prožít hezké dny. Dnešní krásné počasí k tomu vybízelo.

        Nemluvím o bojových plemenech. Ale tak, jak pejskaři rádi otáčí analogii, že nepřijdeš, nevezmeš na pískovišti cizí dítě a nechováš ho, ale třeba se prvně zeptáš a máš se ptát, než pohladíš psa. Děti se jen tak nevrhají na cizí lidi, kteří si jich ani nevšímají, natož zezadu, když jdeš po ulici a ani nevíš, že tam ten pes je. Nevím, o tomto budu mít otazník, a tak mě zaráží ta určitost, že to nikdy nemůže pes udělat. Prostě, nevím.

        P.S. Opravdu? Opravdu nám lež něco (dobrého) přinese? Nevím, možná, tedy asi určitě, ze mě několik lží v životě vypadlo. Ale snažím se to vědomě nedělat. K čemu by mi to bylo..? Vždyť pravda vyjde najevo. A snažím se stejně vidět ostatní lidi, i když mě bolí, že je to jinak, někdy…
        P.S.2 Já jen otočila logicky tvou větu, jsou to vlastně tvá slova. A myslíš, že je to tak správně, byť na jednu, či druhou stranu? Zajímá mě tvůj názor.
        P.S.3 A to je ti ta zvláštní věc. V praxi mě nejvíc učí nejvíc nemocní lidé, kteří vše prožívají jinak. Více zatínají zuby, více se na nás usmívají, více chápou, že se nám s nimi něco nedaří, proč něco nějak musíme udělat, že do nich musíme píchnout jehlu až na několikátý pokus, že děláme paní po bouračce několikáté snímkování a stále ji přesouváme mezi lůžky. Díky nim se pak více usmívám na ty, kteří se mručí a nemají opravdu žádný, nebo naprosto malicherný důvod. Je zvláštní vidět věci z druhé strany. Třeba se nám i stalo, že jedna pacientka jen naříkala nad svým věkem, všehovšudy jí nic nebylo, až to sestřička nevydržela a při jejím přesunu jí povídá, že má o dva roky více a neskuhrá. Od té doby byla pacientka míliusová. Tomuto mě učí Máli – my lidé jsme jako zrcadla. Když se na ni směješ jen jako, nic to s ní nedělá, naopak, rozpláče jí to. Když se jí ale věnuješ, směješ ne, že by ses přetvařoval, ale dával najevo, že ji rád vidíš a odsouváš stranou boly a starosti, odvděčí se hlasitým smíchem. Reflektuje, co z nás cítí. Je to velká škola. I do běžného života.
        Zkrátka, vším tím chci říct, že si nemyslím, že by byl život a lidé až tak příšerní, i když jsou někdy pěkně nesnesitelní. Záleží, co chceš doopravdy vidět.

        A víš, že nejsem vyloženě proti psům. Mám respekt. Ale třeba se severskou Amy se i mazlím, dá-li se to v mém případě tak nazvat.

        Jak jsem začínala, přeji ti i hezčí dny, než které reflektuješ poslední měsíce na blogu. Věřím, že jsou. Nebo brzy budou. Budeš-li chtít.

        1. Tak, konečně se dostávám k odpovědi.
          Každej máme se psy jinou zkušenost, o tom to je. Po mě, ať jsem byl kdekoliv nikdy pes nevyjel, nebo aspoň ne bezdůvodně. A je pravda, že asi bych nepřišel na dětský hřiště a nesebral cizí dítě. Tohle je třeba jedna z věcí, co by měli učit rodiče děti. Nikdy se nehladí cizí pes bez dovolení. Je spousta psů, co jim je to jedno a může na ně sahat kdokoliv kdekoliv, Amy už je to teď taky fuk, ale ještě před pár měsíci by cenila zuby kvůli právě špatné zkušenosti. Nevšímá si dětí a nechá se pohladit, pokud jsou v klidu. Pokud na ni pokřikují, máchají rukama či klackem, samozřejmě to dá najevo. Je to o výchově. Ta nekončí u psů nikdy. A zase jsme u té zkušenosti.. na obou stranách..

          P.S. Většina lží vyjde najevo, některé dříve, některé ale později a člověk z toho může dlouhou dobu těžit. Neříkám, že je to dobře, ale někdy to tak je. Asi…

          P.S. 2: Nevím, jestli je to správně nebo není. Poslední dobou nevím odpověď na spoustu asi základních otázek. Netvrdím, že jedno nebo druhé je správně, asi by měla být nějaká střední rovina, která je správně, ale kdo z nás může u jednotlivců určit, co je správně. Sice hodnotím, ale paušalizuju, hodnotit osobně někoho, koho neznám, nemůžu, teda můžu, ale už se to snažím dělat minimálně. Hodněkrát už jsem se spálil a nechtěl bych znovu. Z okolí znám lidi, kteří jsou na jednu nebo druhou stranu, kterou jsem popsal. Znám lidi i ze střední roviny, tedy jakési pomyslené rovnováhy. Na tohle se mi asi těžko odpovídá. Momentálně mám asi víc váhy na strany zvířat. Hnusí se mi přístup lidí, kdy tě všichni nějak berou, aniž by o tobě něco věděli, nebo tě znali. Ať už je to v okolí, v práci, škole či kdekoliv jinde. Ale asi je to o tom se s tím nějak srovnat a brát lidi jako nedokonalý stvoření, kterým jsme všichni.
          Vím, nedostatečná odpověď 😀

          Se psy je to o zkušenosti. Čím víc psů poznáš, chceš-li, tím větší máš šanci jim porozumět a překonat svůj strach. Myslíš, že se některých nebojím? Tak to není, ale čím víc svůj strach a nejistotu dáš najevo, tím víc můžeš čekat sebejistějších reakcí psů, v tom negativním, prostě si v hierarchii pro ně níž, než bys měla ve skutečnosti být. Doporučil bych začít asi u nějakých klidnějších Border, ty jsou většinou nejmíň neurotický, mazlivý a hravý. Případně Německej či Belgickej ovčák.

          V pondělí ráno, když jsem se vracel z noční, byl krásnej východ slunka, ptáci zpívali, jako by bylo jaro. Jo, to byl hezkej den…

          1. V prvním odstavci tedy, až v různých slovech, se shodujeme – nešahat na psy bez dovolení, nešahat na děti bez dovolení, lidi i zvířata vychovávat k určitým pravidlům. A zkušenosti – i přes jednu špatnou zkušenost opakuji, že si nemyslím, že všichni psi, stejně tak lidi, jsou špatní. K psům i lidem se stále snažím přistupovat s respektem a láskou.

            P. S. Opravdu? A nejsou ty následky horší? Když to pak praskne? A co svědomí? Dovolí nám těžit? Zatím jsi mě nepřesvědčil o výhodách lhaní…

            P. S. 2 Rozumím, ale pořád nechápu tomu naklonění na váhu zvířat. Četla jsem si poslední dny více biblických textů, a když se osvobodím ze svých zkušeností a náhledu a beru jen ty texty, čtu tam o tom, jak se mám chovat k lidem, i když jsou pěkně protivní. A věř mi – učím se odpouštět, špatně se mi snáší jedna konkrétní věc, která nejde v pár větách popsat a psychicky mě složila do stavu, kdy jsem ležela na příjmovém oddělení v nemocnici. Jak se někdo takto může chovat? Ale pořád, žel naivně, doufám, že se to spraví. Protože mě tomu učí slovy, která nám tu zanechal, Bůh. A mám vyzkoušeno, že jeho doporučení, i když je to mega těžké, mají smysl…

            Stejně tak je to s lidmi – čím více lidí poznáš, tím spíše najdeš někoho, kdo ti nebude tak protivný, i když to tak teď vnímáš… Myslíš, že já se nebojím některých lidí? Předchozí odstavec asi dává najevo, že to tak snadné není. Doporučuješ mi něco k psům, co dávno dělám. Vyzkoušej to zase ty na lidi… Stejně tak, jako si nemyslím, že já sama bych měla mít psa (neříkám, že s někým, ale sama určitě ne) taky říkám, že si nemyslím, že bych byla určena být s někým v manželství. Když jsme u těch analogií, je to tak – mám ráda lidi, ale to neznamená, že hned musím si to na někom dokazovat. Stejně jako jsem se naučila mít ráda psy, ale nebudu doma jednoho mít. Zkus taky tento přístup… Je osvobozující částečně.

            Tak ať je takových krásných dnů jenom víc a víc!

          2. P.S. Nemám snahu tu obhájit lež, než přesvědčit někoho o tom, že je výhodné lhát pořád 24/7.. Jen konstatuji a dávám jiný pohled, náhled, na věc.

            P.S. 2: Zvířata nelžou, nebo ne všechna, některé druhy záměrně ano, aby získaly víc potravy či lepší místo pro svůj příbytek…
            Prostě nejsem momentálně ve fázi nějaké životní etapy, kdy bych k sobě víc pouštěl lidi.. Třeba někdy časem, asi tak..

    2. Samozřejmě sem tím komentářem nechtěl napsat, že mám absolutní pravdu, nebo vůbec, že mám pravdu. Jen to tak teď prostě vidím, vnímám, cítím. Třeba se to někdy změní a budu to vnímat jinak, nevím. Možná mám třeba jen teď posunuté vnímání a vidění, kdoví…

      Je zřejmé, že my dva se třeba neshodneme na názoru na psy, ale to je právě asi to pozitivní. Každý máme nějaký názor, nebo by aspoň každý z nás měl mít. Ty to vidíš že strany člověka, který nemá zrovna příjemnou zkušenost a je trochu odtažitý, já to beru z pohledu člověka, který má ke zvířatům blízko a zároveň je pejskař a denně se potká se spoustou různých psů.
      I co se týče smutku a bolesti, tak tuto problematiku vnímáme každý jinak.

      Tak to prosím ber, jako otevřenou odpověď, která není absolutní. Vůbec se nebráním další debatě, diskuzi, protože si rád vyslechnu/přečtu jiný názor a pohled.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *