Občas přemýšlím nad tím, kdo mi co řekne. A je jedno, jestli to bylo vyřčeno před minutou, hodinou, dnem, týdnem, měsícem nebo rokem. Mám malý problém, že si některé věty pamatuji až příliš dlouho a dobře. A někdy to zapůsobí až moc. Ale o tom dnešní povídání není.  

Je to nějakou dobu, kdy mi M. řekla, že je Amy strašně fajn pes, a že bych jí měl víc věřit. Ale věř vlkovi… Navím, M. to strašně s vlkem sluší. Taková povedená dvojka… V pátek jsem nad tím dost uvažoval. Chtěl jsem ji naučit chodit navolno už dřív, ale chtěl jsem k tomu el. obojek. Možná to byla taková výmluva, berlička, pro mě, abych nemusel nic dělat. Sebral jsem odvahu nebo spíš jsem přestal být líný, nebo jsem jen někomu chtěl dokázat, že to taky zvládnu, nevím, a rozhodl se, že půjdeme odpoledne navolno. Nevím proč. Ani jsem se nepřipravoval, proč taky. Vzal jsem vodítko, náhubek, plno piškotů a šli jsme. Necítil jsem stres, ale spíš strach. Ne, že by na někoho zaútočila, ale prostě, že zdrhne a vběhne třeba pod auto. Ona si moc psů nevšímá. Pokud nechce přímo upozornit.

Vyšli jsme a byl to zvláštní pocit. Spíš byla zmatená a ve stresu Amy, než já. Nevěděla, co se děje. Pomalu se šourala za mnou a čekala, co jí spadne do tlamy za dobrotu, aby šla tak, jak chci já. Šlo to až příliš snadno. Nebo lépe řečeno. Amy byla trochu zmatená a tak se mě držela. Odpoledne to šlo ještě dobře. To vůbec nepřemýšlela, že by se vydala jinam, nebo šla prozkoumat něčí tašku nebo psa. Páteční večer proběhl v podobném duchu.

Sobota už byla trochu horší. Už bylo vidět, že vlkovi šrotuje v hlavě, co by mohl udělat a začal se víc vzdalovat Jednu chvíli se rozmýšlela, jestli se má vrátit nějakých 30 m za mnou, nebo běžet do tmy někam za psy. Stála na místě. Zpětně jí to nemám za zlé. Je to tvor s mozkem a rozhodování, aspoň u psů, si myslím, že je strašně složitá záležitost. Musí to pro ně být občas silný stres. Ale třeba jen přeháním a dělám z komára velblouda. Je pravdou, že se nějak ale pořád držela u mě.

Akorát dnes mě trochu zklamala. Na druhou stranu mi udělala radost a tak se to nějak nuluje. Utekla za lidma, i když je neznala a chtěla se podívat na to, co mají v těch krabicích a taškách, co nesli z auta. Za to dostala, trochu. Ale potěšila mě, když si všímala mě a ne své největší úhlavní nepřítelkyně v podobě velké malamutí dámy. Nevím proč. Vždycky to bylo v pohodě a pak jednou po Amy vyjela a od té doby konec. Hold nesnesou se všechny feny 🙂 Takže takové radosti máme…

Kategorie: Deníček Amy

O autorovi

Václav Žák ()

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *