Sice je pondělí, ale snad mi prominete, že Nedělní zamyšlení není opravdu v neděli. Po delší odmlce se zase vracím k blogu. Sedím u počítače a smolím pár řádek, abych se vypsal tak nějak z těžkého smutku, který už mě tíží nějakou dobu. Není to deprese, jak by se to dalo moderně nazvat. Je to pouze smutek. Někteří z vás, mých čtenářů, tuší, že většinu týdne teď trávím za hranicemi ve škole. I když ano, jsem svobodný, nic mě tam netrápí a netíží, nemám závazky, tak mám závazky doma a ty mě svazují. Nikdy jsem netušil, jak moc smutný pohled dokáže zvíře udělat, když ví, vycítí to, že zase nebudu dlouho doma. Je to ubíjející. Na jednu stranu mám aspoň trochu volného času, na druhou stranu mi strašně to zvíře chybí. A víceméně, i když si to nechci přiznat, mi ten čas venku schází.

Minulý týden jsem měl hodně slabou chvilku, naštěstí v soukromí, ve sprše, kdy jsem se tak trochu složil, byl na dně a snažil se to nějak rozdýchat. I to se stává. Na druhou stranu mě to začalo asi víc motivovat naučit se o vnímání zvířat trochu víc. Neskutečně mě baví práce s krávami. Jsou to úžasná zvířata, která nejsou doceněná. A co rektální palpace? No co, ruka skoro po rameno v krávě. Někdy se musí člověk dostat více na dno, aby si znovu uvědomil za co a proč vůbec bojuje. Někdy se to ale nepovede…