2 komentáře

Vracely se mi před oči vzpomínky hezké i škaredé. Hezké z časů, kdy to bylo fajn, škaredé z doby, kdy jsem bojoval tak nějak pro nic za nic, aby se změnila a změna stejně nepřišla. Tolik probděných nocí, které jsem strávil jako puberťák a čekal jsem, kdy zazvoní s tím, že něco potřebuje. Chvíli mi trvalo než jsem ty myšlenky zahnal a zase se soustředil na to, kde jsem a s kým jsem. Chvíli jsem ji nevnímal a ona si toho všimla. Raději jsem zalhal, že jsem si vzpomněl na něco z práce, než vysvětlovat, co mi přišlo na mysl a nad čím jsem se zamyslel. Seznam toho, co ještě chtěla přikoupit jsem si raději vzal do peněženky, abych na to nezapomněl a snažil se ji zase vnímat. Mezitím, co ona vyprávěla a já nevnímal, začala kreslit obrázek. Zadíval jsem se na její ruku, jak přesné tahy tužkou dělá. Byl t obrys nějaké postavy se stínem. Pak jsem asi i poznal co kreslí. Kreslí sebe se stínem, který ji chce dohnat a pohltit. Drogy, alkohol a kdoví co ještě… Nikdy jsem se neptal na detaily, asi mi to ani nepřísluší se ptát. Návštěvní hodiny uběhly dnes nějak rychle. Pomalu jsem se zvedal k odchodu a na chvíli se jí zadíval do očí. Měla je sice stejné jako dřív, ale přitom stejné nebyly. Byly plné smutku, trápení, bolesti a zmaru. Vždycky se mě její oči líbily, byly krásné i její malé rty se mi líbily, ale.. to už je všechno tak dávno. Poslední pohled a letmé zamávání předtím, než jsem opustil oddělení a pomalu se opět šoural pošmourným dnem přes park a vrátnici k autu. Nasedl jsem a jako včera jsem zaklonil hlavu. Už nevím, co mám dělat. Cítím jen zmar a nevím, jak jí pomoct. Kolik hodin tu trávím a nevidím jediný pokrok, posun. Nikdy jsem nebyl zbožný člověk ale teď jsem se ptal „Proč? Proč se tohle stalo a děje? A co mám dělat?..“ Bez odpovědi. Dalo se to očekávat. Je tam vlastně někde nahoře nějaká existence, nebo není? Přijel jsem domů, sedl k počítači a šel se uklidnit tím, že jsem si vybral několik společenských košil, které jsem si objednal. Najedl jsem se, umyl se a šel jsem po náročném dni spát.

O autorovi

Václav Žák ()

2 thoughts on “Nikdy mě neopouštěj… (6)”

  1. Ahoj Vašíku, všechna tvá písmenka jsou moc smutná a čtení
    depresivní……mám ráda život a chci ho žít a užívat si ho….
    přemýšlej nad tím svým…..neseď taky u PC a začni si život užívat
    UŽ´IVAT !!! ….posílám ti pusu a přeju ti jen a jen krásný a spokojený život pa An

    1. Milá Angie,
      píšu jen to, co vidím kolem sebe, co znám, zažil jsem nebo viděl. Svět není tak růžový, hezký a dokonalý, jak jsme si ho mnozí tak vysnili. U PC sedím po dlouhé době, přesněji asi po týdnu. A o užívání si života.. to by bylo psaní na dlouho 🙂 …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *