Nevím, jak to dělá, ale už ví, že pojedu pryč. Ví to. Ne, nepíšu to jen tak, ale prostě ví, že se zase něco změní. Ne na den, ale na několik dnů. Víceméně bude trávit většinu času beze mně. Ano, je tu řeč o Amy. První den, možná i druhý to bude super. Nebudu muset nikam chodit se psem a budu mít trochu volno, pokud se školou pravděpodobně do osmi nebo devíti večer dá říkat volno. Ale bude. A pak… Pak mi bude neskutečně chybět. … dramatická pauza na pár slz … Je to vnímavý tvor, jako každý živý tvor. Ale její cit pro to něco vycítit dopředu mě úplně fascinuje. Ne, nenalhávám si to ani neidealizuju. Je víc mazlivá, tráví se mnou víc času, i když by raději byla určitě na posteli v jiné místnosti a hlídá si mě. Je to smutný a trhá mi to srdce, že ji tu budu muset zase nechávat samotnou na krku někomu, kdo by si zasloužil klid a odpočinek. Je to ode mně sobecký. Ale na druhou stranu to dělám pro ni. Pro to, abych mohl být já ten, co jí případně bude dělat ty nepříjemné věci a zákroky, které časem mohou přijít. Je mi smutno… Nemám co víc říct. Možná… Možná bych měl říct promiň – to já si tě vybral a připoutal si tě k sobě a mám za tebe zodpovědnost. Promiň, že ti teď zase nebudu moct dát to, co by sis zasloužila….

O autorovi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.