Stojím před tmavým lesem, který v sobě skrývá spoustu vzpomínek. Nevím, jestli jsem tak odvážný, abych vkročil, ale nic jiného mi nezbývá. Není cesty zpět. Pokud chci pokračovat dál, musím projít „údolím stínu smrti“. Pomalu kráčím do toho temného neznáma. Hluboký nádech a najednou… šok. Je to tu úplně jiné, než jsem si myslel. Najednou, jako by kolem mě běžela celá naše historie. Ale ne ta hezká historie, ale ta krutá. Mučení, násilí, zabíjení, týrání… Snažím se nedívat kolem ale nejde to. Je to až příliš silné a vždycky mě něco „zaujme“. Dělá se mi z toho až špatně. Na chvíli se opřu o strom a musím se vydýchat. Je to prostě až příliš smutné. Zvednu oči směrem doprava. To jsem neměl dělat. Koukám na krásného statného hřebce, který právě tahá za sebou kus stromu. Ale je bahno a nejde mu to tak, jak by chtěl ten, kdo s ním pracuje. Bere jakýsi provaz, aspoň tak se mi to zná na první pohled. Ne, nebyl to provaz, nebo možná byl, ale s kusy ostrého kovu. Bičuje a popohání ho tím „provazem“. Kůň už slábne, nemůže dál a ten člověk nepřestává pokračovat v tom, co dělá. Snažím se k němu běžet a zastavit ho, ale kořeny stromů mi svážou nohy a já padám na zem. Vidím, jak kůň čím dál víc krvácí. Nakonec padá na zem. Dostává čím dál více ran, aby se zvedl. Nezabírá to. Sleduji ten krutý a tragický film. Najednou je probodnuto hrdlo toho nebohého zvířete, které se nemůže bránit…

Chce se mi řvát, křičet a plakat, ale ani jedno nejde. Ten strašný film najednou zmizí a kořeny mi pouští nohy. Chce se mi zvracet. Začnu utíkat směrem ke druhému konci tohoto temného lesa. Ale to by bylo až příliš jednoduché, ne? Asi si musím projít ještě větším smutkem a bolestí. Narážím do neviditelné stěny a musím se koukat na něco hrůzného, čeho se možná trochu děsím. Vidím muže, který zabíjí pro svoji potěchu každého, koho potká. Koho si vytipuje. Někdy je to jen tak, někdy kvůli pár drobným. Vzrušuje ho to. Je to otřesný pohled. A co je nejhorší? Opět nemůžu nic, ale opravdu nic dělat. Nijak pomoct. Padám na kolena a snažím se potlačit slzy a tiše křičím.

Kdoví odkud se u mě zjeví postava. Tolik nezájmu jsem v očích dlouho neviděl. Postaví se vedle, pohrdavě se usměje a prohodí pár slov. Znovu se mi chce zvracet. Jak otřesné to je… Podává mi zbraň a prohodí, že mám dvě možnosti. Buď to ukončit a netrápit se a nebo si projít celou cestou a něco třeba zjistit, zlepšit. Beru do ruky velmi chladnou kovovou zbraň a chvíli si ji jen tak prohlížím. Ten obraz násilného muže je zase pryč a já stojím před rozhodnutím. Buď a nebo. Rozmýšlím se a pak rychle zahazuji zbraň co nejdál to jde. Postava, která stojí vedle se jen pohrdavě zašklebí a zmizí kdesi v lese.

Zkouším co nejrychleji projít les. Dívám se okolo sebe, tak, abych nic nepřehlídl a ono to je stejně nějak jedno. A proč? Protože mě právě někdo bodl několikrát do břicha. Intuitivně si přikládám jednu dlaň na rány a tisknu ji tak, abych co nejvíc zamezil ztrátě krve. Stejně to moc nepomáhá. Za chvíli ztrácím docela dost krve. Černo před očima a najednou konec.

Po chvíli hrůzou otevřu oči, ale nějak se nemůžu hnout. Koukám kolem sebe a zjistím, že jsem v nemocnici. Co to má být? Únavou, bolestí a ještě asi narkózou zase zavírám oči a nevím o sobě… Co se stalo? Kdoví… To si každý může domyslet sám.

O autorovi

Václav Žák ()

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *