Nevím, jestli to patří zrovna sem, ale nějak netuším, kam to zařadit. Přišel jsem od bráchy, převlíkl se a hned jsme šli s Amy ven. Zvolili jsme trochu jinou cestu a vlk se táhl jako smrad. To je u ní normální, když trucuje, něco se jí nelíbí nebo jen prostě nechce chodit. Šli jsme a já přemýšlel a psal zase článek v hlavě, tak jako vždy. Přemýšlel jsem o vánoční výzdobě, která je snad v každým druhým okně. Je to spíš taková póza, je to prostě povrchní. Snažíme se okolí ukázat, jaká jsme skvělá rodina, že jsme na sebe na svátky milí a hodní a přitom to je většinou pravý opak a co je rok dlouhý se nesejdeme. Proto nemám rád Vánoce a další, teď už spíš komerční svátky. Ale o tom už jsem jednou psal a zbytečně bych se opakoval.

Potkali jsme pár psů, co nás nechtělo moc pustit dál, protože pořád očuchávali Amy. Nakonec jsme se odlepili! Procházeli jsme kolem restaurace, kde frčela diskotéka, DJ se snažil rozproudit lidi k tanci, ale všichni seděli u stolů. Krásně se tam dívá přes okna 😀 Dál jsem v hlavě přemýšlel nad tím, co jsem chtěl původně napsat na blog. Ušli jsme asi 350 m od té restaurace a u silnice byl nějaký kus černého bordelu. Pytel, oblečení nebo pneumatika. To mi proběhlo hlavou. Amy se tam ale až příliš hnala, to nebude jen tak něco. Amy přišla blíž a věděl jsem, že je to zvíře. Už její postoj a řeč těla hodně napověděla. Byla to kočka! Ale nebyla zdravá. Už na první pohled to bylo vidět. Nejdřív jsem nechal Amy, aby ji očichala. Kdyby byla v pohodě, už po ní dávno vyjede, zasyčí a odběhne. Tady ta ani nezvedla hlavu. A sakra… Opatrně jsem ji pohladil a prohmatal. Tak pronikavé mňoukání jsem dlouho neslyšel. Hm… Co jako teď?

K domu to máme asi 7 až 8 minut. Já ale nemám rád kočky. Neříkám, že je nepohladím, když jsem někde na návštěvě, ale prostě nejsem na kočky a doma bych je určitě mít nechtěl. Hlavou mi ale pořád něco připomínalo, že bych něco udělat měl. Hodil jsem Amy domů, vzal pár nezbytných věcí a šel zpátky. Člověk ani nevnímá, že se dost ochladilo. V tu chvíli je mu to jedno. To jsem ale poznal až později. Přišel jsem ke kočce. Nevím, jestli to byla kočka nebo kocour, to není asi podstatné. Nasadil si rukavice (co kdyby měla parazity, blechy nebo kdoví co..), opatrně ji pohladil a prohmatal žebra. Jasně, nějakej kus debila ji srazil a odjel. Za celou dobu, co jsem tam byl zvedla hlavu asi jen 4x. Je to špatný. Zjišťuju, jestli má nějaký útulek nonstop, krom odchytovky. Ha, prej jeden jo, ale na to, že je to nonstop útulek, číslo ani nezvoní, pro jistotu. Dobře.. Volám bráchovi, jestli by mě s tou kočkou zavezl do Bystrce do městskýho útulku. Ještě nespí a není v pyžamu. Super! Říkám mu, ať chvíli počká. Volám na službu do útulku. Už to vypadá beznadějně, když to vezme strážník, co má dnešní večer službu. Popíšu mu situaci a říká, že přijede, že ji vozit nemám, protože stejně není veterinář a bude ji muset odvézt k nasmlouvanýmu veterináři. Fajn. Ale ještě musím zavolat na 156 a domluvit to přes operační dispečink. Volám, popíšu situaci, dám adresu a sděluji, že počkám. Vím, jsem magor, ale on by tu kočku nenašel, vím, že si počkám. Mezitím píšu kamarádce, jestli nemá přepravku na kočku. Nakonec došla i s dekou a tak ta chudina nemusela mrznout. Potom volám bráchovi, že nikam nejedeme, že si sám přijede. Ale bude to chvíli trvat.

Deka pomohla, ale kočka se začala třepat stresem, bolestí a kdoví čím ještě. Všichni, co jezdili a chodili okolo jen čuměli. Nikdo by nic neudělal. To je u nás naprosto běžný. Stojíme u kočky a ta hodně sýpe. Chudák. Musí jí to opravdu bolet. Zhruba za půl hodiny od zavolání přijíždí strážník z odchytovky. Zapíná majáky, aby se mohl otočit a přejet plnou čáru. Po celou dobu zásahu je má zaplé. Pozdraví a první na co se ptá je, jestli je ještě ta kočka živá. Vidí jak zvedá hlavu. Bere si rukavice, baterku a přepravku na klec. Opatrně ji do ní přemístí. Dělá to s určitou láskou a péčí. Je to na něm vidět. Prostě mu na zvířatech záleží. Ještě vypisujeme papíry o výjezdu, podepisuju se. Jsem pochválen, že jsme udělali dobře. Že tu nemusí mrznout a trpět a i kdyby to nedopadlo dobře, tak… Poslední věc na co se ptám je, jestli mi dá vědět, jak to dopadlo. Na chvíli se zamyslí, potom mi dává „vizitku“ s číslem na službu, že si mám zítra přes den zavolat a zeptat se. Že to řekne holkám, že budu volat a ty mi řeknou, když budou něco vědět. Rozloučíme se a on jede směr vet do Jundrova. Tak uvidíme, jak to dopadne…

Kategorie: FVHE VFU

O autorovi

Václav Žák ()

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *