Po několika perných dnech jsem se mohl pustit do zařízení ordinace. Však to znáte, jak vypadá ordinace. Na podlaze bylo odolné lino, které sahalo do výšky asi 70 cm na všechny stěny. Na operačním sále to samé. Vybavení jsem měl ze své původní ordinace. Jediné, co jsem musel dokoupit, byly analyzátory krve a biochemie. Podstatou problému byla ale místnost, větší, která byla vzadu ve stavení, kde jsem chtěl mít zobrazovací diagnostiku. Brouzdal jsem po internetu a koukal po firmách, které se zabývají budováním takovýchto prostor. Potřeboval jsem odstínit rentgenové paprsky od okolí. Nakonec se mi podařilo, ale přece jen to něco stojí. Takže asi nejdřív za měsíc až dva, možná tři. Akutní rentgeny budu provádět, ale v neadekvátním prostředí.

Chtěl jsem si dát za ty čtyři roky po škole chvíli volna a tak jsem ještě počkal s vyvěšením štítu a vydal se prozkoumat okolí. Vesnice je malebná, jak by se řeklo, ale lidí tu moc není. Pravděpodobně jezdí za prací do vzdáleného města. Tak co taky dělat, že? Zemědělství je pomalu na ústupu, všechno je automatizované a každý se snaží se uživit, jak to jde. Nemám rád dnešní dobu. Ale nezměním to. Ve vesnici je zhruba 200 domů a podle městského úřadu ve vesnici, teda podle webových stránek, žije trvale asi 550 obyvatel. Jsem tu náplava, vím to. Nikdo na vesnici nemá rád měšťáky… Ale vlastně mi tu nic nechybí. Kamarády jsem neměl ani moc dřív, na sociální život jsem ve městě neměl čas, protože jsem byl pořád v práci nebo se připravoval na semináře. Neměl jsem čas ani na svoje koníčky, a to bych tu chtěl změnit. Cestou jsem se zastavil u plotu a koukal na stádo krav, které se páslo na louce, odhadem asi kilometr ode mě. Chvíli jsem se zasnil, jaké to bylo na klinice ve škole, ale vzpomínky rychle přešly. Vrátil jsem se zpět domů a přemýšlel, co s načatým odpolednem.

O autorovi

Václav Žák ()

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *