Je to přesně týden, co jsem se přestěhoval z města na vesnici. Já, typické městské dítě. Ano, je to tak. Potřeboval jsem začít znovu. Prodal jsem byt, vyhlídl si v okruhu 100 km nějaký větší starší dům, nejlépe stavení. Našel jsem. Koupil a oslovil firmu, aby v co nejkratším termínu provedli nejnutnější práce jako výměny rozvodů, oken a vstupních dveří. Napojení kanalizace. Vylití podlah a položení dlažby. Ještě bych zapomněl na výměnu kotle. To je asi pro začátek vše a zbytek si nějak dokončím sám. Pomalu jsem se nastěhoval i s vybavením ordinace. Klientela je nenávratně pryč… Tiché povzdechnutí s tím, že tady na malé vesnici bude klientela asi náročný úkol.

A proč vlastně nový život? Asi hlavně kvůli bývalé přítelkyni. Byli jsme spolu něco málo přes šest let a zjistil jsem, že mě poslední dva roky podvádí. Kruté zjištění, ale takový je dnešní svět. Stane se, život jde dál. Druhým důvodem byla moje mladší sestra. Po smrti otce, když jsem nastoupil na vysokou, se stala jednou rukou s matkou. Samozřejmě, to je asi normální, ale ona byla ta krásná a chtěná, já byl ten, co se líp učil a byl nechtěnej. Přes den ve škole po večerech a v noci v práci, abychom nějak utáhli rodinný provoz. Ještě po škole, když už jsem bydlel sám a měl ordinaci u nás ve městě, jsem přispíval matce, aby měly s Petrou něco navíc. Ale už mě to přestalo bavit. Rozmazlený dítě, který má co chce, a navíc je nezodpovědná? Tak to ne. Před půl rokem jsem jim přestal dávat peníze. Proč? Protože mi má milá sestřička oznámila, že čeká dítě a neví s kým. Dal jsem jí jednorázově několik desítek tisíc, že to má na dítě a nazdar.

Dovybavil jsem si dům, aspoň tu část, která patří mě a ve které mám domov. Žádný skandinávský nábytek, nic takového. Poctivá ruční práce, nejlíp taková, kterou si udělám sám. Baví mě to. Člověk se odreaguje, utřídí si myšlenky a nemyslí pořád na to, co se za posledních pár let stalo. „Moderní“ postel z palet, skříně, botník, stoly a židle z krásných latí, jen jediné, co jsem neudělal a najmul si na to řemeslníka, byla koupelna a kuchyně.

Po několika perných dnech jsem se mohl pustit do zařízení ordinace. Však to znáte, jak vypadá ordinace. Na podlaze bylo odolné lino, které sahalo do výšky asi 70 cm na všechny stěny. Na operačním sále to samé. Vybavení jsem měl ze své původní ordinace. Jediné, co jsem musel dokoupit, byly analyzátory krve a biochemie. Podstatou problému byla ale místnost, větší, která byla vzadu ve stavení, kde jsem chtěl mít zobrazovací diagnostiku. Brouzdal jsem po internetu a koukal po firmách, které se zabývají budováním takovýchto prostor. Potřeboval jsem odstínit rentgenové paprsky od okolí. Nakonec se mi podařilo, ale přece jen to něco stojí. Takže asi nejdřív za měsíc až dva, možná tři. Akutní rentgeny budu provádět, ale v neadekvátním prostředí.

Kategorie: Příběhy, pohadky

O autorovi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *